Myší koutek

Tak jsem zase po čase zašla ke kadeřnici. Moje vlasy si o to vysloveně říkaly při každém pokusu o úpravu a navíc jsem jako žena zatoužila po troše péče. Po dvou a půl hodinách jsem vyšla z kadeřnictví jako nový člověk – melírek, ofinka… Připadala jsem si krásná, moderní, prostě úchvatná. Můj pocit vzápětí potvrdil i slovensky hovořící houmles, který mi před nákupním centrem nabídl sexuální rozptýlení. 

Na parkovišti centra Nový Smíchov jsem zaplatila poplatek, usedla do auta a vyrazila. Těsně před výjezdem ven mi ale došlo, že mi automat nevydal žádný lístek, který by přesvědčil ten druhý automat, aby mě vypustil ven. Odstavila jsem auto stranou a rozběhla se zpět k první mašince. Lístek tam překvapivě nebyl. Navštívila jsem tedy Informační přepážku, odtamtud jsem na doporučení zamířila k místní základně Security, a ten milý svalnatý chlapec mi poradil, kde najdu sídlo garážmistra. Výborně, ještěže mi to tak sluší, určitě to nějak ukecám, říkám si. Vylézám z výtahu, vidím skleněnou kukaň a zamířím k ní. Je dost blbě umístěná, těsně u těch závor, u kterých si člověk bere při příjezdu lístky. Počkám, až odjedou ta auta, a jdu. Prásk do hlavy. Au.

Chytám se za hlavu a pokračuji v cestě ke kukani. Mnu si bolavé místo a ťukám na garážmistra. Ten mává, ať jdu dál, a tváří se trochu překvapeně. Sundám ruku z hlavy, položím ji na kliku, a hle – krev. Vcházím dovnitř, najednou přes obličej potoky krve, na zemi, na oblečení, všude. „Dobrý den, vzlyk, já jsem, vzlyk, si nevzala lístek, vzlyk, a teď jsem si, vzlyk, tady, rozrazila hlavu.“ Přepadla mě mírná hysterie, ale statečně (a hlasitě) jsem ji začala rozdýchávat a do toho jsem se znovu snažila převyprávět svůj poutavý příběh o parkovacím lístku. Milý svalnatý chlapec (všichni jsou tam takoví…) mě popadl a vedl na ošetřovnu. Tam mě posadili na lehátko a podali mi papírovou utěrku (jako bývá na záchodech na ruce), ať si jí držím na hlavě. Do vysílaček nahlásili, kam všude musí zajít uklízecí četa. Po chvíli krvácení ustalo, tak mi nechali donést zrcadlo, abych se mohla trochu umýt. Vůbec jsem si už nepřipadala svůdná. Vlasy, obličej, krk, výstřih, všechno do ruda. Byla mi nabídnuta sanitka. Představa, jak pro mě jede záchranka kvůli tomu, že jsem se nechala praštit závorou, mi přišla nanejvýš trapná. Přesvědčila jsem všechny, že je mi báječně, a požádala jednoho ze zúčastněných, aby mi pomohl s mým původním problémem – tedy dostat se z parkoviště ven. Ochotně mi zjistil, kde stojím (věděla jsem jen, že to bylo u nějakého výjezdu), doprovodil mě k autu, kladl mi na srdce, abych jela opatrně a přes centrálu mi zařídil průjezd bez lístku. Myslím, že jsme si všichni oddechli…

Na chirurgii, kam jsem, ještě mírně roztřesená, zamířila, jsem si vysloužila pár stehů, hezkou mašličku na hlavě a pozvání na čtvrtek. Když jsem se zmínila, že se mi to stalo cestou z kadeřnictví, sestra i doktorka se vesele smály. V rámci zákroku mě totiž ještě trochu přistřihly a taky říkaly, že červené melíry jsou v módě…

Teď je večer. Vlasy si nesmím umýt, tak jsem je alespoň otřela. Celkem to bolí, ale můžu si za to sama. Taky si říkám, že sednout si pak do toho auta byl trochu risk. A ode dneška se budu děsit projet i pod šraňkama a do podzemního parkoviště nikdy nevlezu . A na závěr, jak už jsem dnes řekla svým blízkým, je to jen viditelný důkaz toho, že jsem prostě trefená…

Mish