Myší koutek

Od té doby, co máme Amálku, si zvykáme na zvýšený ruch kolem její maličkosti. Málokdo ji mine bez povšimnutí a osoba, která novou superstar naší čtvrti doprovází, se na její popularitě snadno přiživí. Komplimenty, dotazy, drbání, šišlání – to vše je součástí procházky. Jednou kvůli Amálce dokonce vystoupil autobus německých turistů! (Můj milý vtipný přítel tuto událost okomentoval slovy, že by se šel taky podívat, kdyby někdo venčil morče, ale to sem nepatří.) Je prostě snadné získat obdiv jenom tím, že k vám patří něco obdivuhodného…

Jiný případ vzbuzování pozornosti je ale ten, kdy se ve vaší blízkosti nachází něco děsně ohavného, něco co nemůžete odhodit, a pohledy kolemjdoucích vám jsou na obtíž. A to se mi stalo dnes… Byla jsem pracovně vyslána pro část kostýmu. Jela jsem pro ní do Holešovic, takže jsem strávila několik desítek minut v zácpě a v poměrně rozehřátém autě. Pak jsem šla ještě asi kilometr pěšky, protože jsem neměla kde zaparkovat a chvíli jsem i bloudila. Na místo určení jsem dorazila zaprášená, ulepená a zplihlá a už to by mi stačilo na to jít zpátky kanálama. Situace ovšem nabrala daleko horší obrátky…

Do rukou mi totiž vrazili velkou, vycpanou, plyšovou, brčálově zelenou a pěkně ohavnou žabí hlavu. Snažila jsem jí trochu zformovat, ale všechny pokusy jak z toho udělat trendy doplněk mého outfitu selhaly, takže jsem se rezignovaně vydala zpět s rukou v žabí tlamě. Minula jsem nějaké ty hospodské povaleče, dělníky, manažery, důchodce, teenagery, přešla přes několik přechodů a v podstatě ve všech, co mě spatřili, jsem vzbudila smích (zejména posledně jmenované osoby si to užili…). V půlce cesty jsem zauvažovala o tom, zda si hlavu žáby nenasadím na tu svou, protože pak bych alespoň zůstala v anonymitě, ale napadlo mě, že za těchto okolností bych se spíš mohla nechtěně ocitnout ve večerních zprávách na Nově. „Dnes v dopoledních hodinách šla Dělnickou ulicí žába. Šla směrem k řece a byla celá v černém, asi mířila na pohřeb. Kdo zemřel a proč? Byla to nehoda anebo vražda? Případ budeme dále sledovat. Pro TV Nova, Jan Tuna.“ Brrrr. Tak jsem místo hlavy nasadila jen lehký úsměv vyrovnané ženy, aby všichni věděli, že plyšové zvířecí hlavy přenáším běžně a ráda a že má práce je i mým koníčkem. Psychicky vyčerpaná jsem nakonec hodila tu věc do auta a fofrem odjela.

Inu, asi to bylo mých 15 minut slávy (děkuju pěkně) a taky mě napadá, že co mě nezabije, to mě posílí. A už teď hořím nedočkavostí, pro co mě pošlou příště  .

Kvák.

Vaše Mish