Myší koutek

Tak jsem se rozhodla ucházet se o práci. Konkrétně o pozici mně relativně známou – recepční. V inzerátu stálo, že kromě drobné praxe požadují také plynulou angličtinu. Protože dobře vím, že v inzerátech se vždy trochu přehání, přihlásila jsem se na konkurz i přesto, že už jsem dlouho angličtinu nepoužila. Pohovor probíhal poměrně úspěšně, a to až do okamžiku, kdy jsem byla požádána o shrnutí svých pracovních zkušeností anglicky. Ačkoliv jsem tuto otázku čekala a také se na ní připravila, v okamžiku, kdy jsem mohla přípravu zúročit, totálně jsem zdřevěněla. 

Vycházela ze mě podivná výraziva, některá jsem nepochybně vymyslela na místě. Moje nejskvostnější (a asi i nejdelší) věta byla „I did mailing and phoning“, tu jsem zopakovala několikrát – zřejmě jsem nabyla dojmu, že nejlépe vystihuje mé předchozí zkušenosti. Po skončení mého výlevu pronesla personalistka s obrovským sebezapřením, hledíce na můj výraz smutného štěňátka z pořadu Chcete mě?, že to nebylo tak hrozné. Větu „My se Vám ozveme“ jsem brala jako formalitu…

Protože se ale zázraky občas dějí, byla jsem, s upozorněním na nutnost zlepšení jazykového projevu, přijata. Šla jsem do knihovny, opsala si důležité fráze, sestavila jsem si věty a zde nabízím výčet nastalých situací od té doby: 4× jsem do telefonu označila pána za paní a obráceně, 2× jsem oznámila nadřízenému, že si s ním chce dát pan XY rande místo obchodní schůzky, a prohlášení typu „ona telefon zvedat ne, tak později volat nebo vzkaz upustit“ jsem radši ani nepočítala.

I přes to všechno jsem stále přesvědčená, že anglicky umím celkem dobře, jen nevím, jak to světu plynule a nahlas sdělit. Zatím mozek zmateně vysílá a ústní dutina křečovitě komolí… Nezbývá mi tedy než na závěr tradičně povzdychnout, trénovat a věřit lepší zítřky. Nebo umístit pod stůl lahvinku něčeho ostřejšího a mluvidla prostě násilně uvolnit – tam ale zase hrozí, že bych mohla po několika doušcích začít mluvit velrybsky, a to asi také není žádoucí. Inu, uvidíme, nebo – jak říkáme my anglisté – ví vil sí…