Myší koutek

Dneska jsou to dva týdny, co přišel Jáchym na svět. Jak už to tak bývá, všechno bylo úplně jinak, než jsem si představovala…

V úterý, dva dny před termínem, jsem nakráčela do poradny v Motole. Natočili mi monitor, vyhodnotili ho jako nevýrazný a poslali mě na ultrazvuk. Doktorka zkontrolovala všechny průtoky, odtoky, rozměry, a vyděsila mě informací mi, že odhadovaná váha dítěte je 3,7 kg. Rozloučila se se mnou slovy: „Poroďte.“

Zavolala jsem Milému, že kluk je upečenej a že ho musíme dostat ven, jinak bude mít čtyři kila a tunelem neprojde. Na otázku JAK? jsem odpověděla, že sexem. Nevím proč, ale následovalo dlouhé mlčení. Odpoledne jsem zavítala ke své alternativní doktorce, která mi rovná páteř a čakry, a ta mě ujistila, že kluk vyleze dřív, než si myslim.

V půl dvanácté jsem vylezla ze sprchy, zaplula do peřin, abych z nich za minutu vyskočila s po nohách odtékající plodovou vodou. Vlezla jsem za Milým do koupelny a oznámila, že zítra budeme mít kluka venku. Radostně, zřejmě že se vyhne tomu sexu se slonicí, podepsal papír, že souhlasí se jménem Jáchym, nechal mě překontrolovat tašku do porodnice a kolem půl jedné ráno jsme vyrazili směr Motol.

Natočili mi monitor, zjistili, že se nic neděje, dali mi sexy noční košili, poslali Milého domů a mě uložili na čekatelský pokoj. Nic mě nebolelo, tak jsem šla spát. Pokoj se během noci naplnil na plný počet čtyř břichatých žen. Ráno mě vyšetřili, k porodu se to nemělo, tak jsem dostala snídani a čekala dál. Po obědě (vrcholně nevyvedená plněná paprika) odešla rodit jedna, pak druhá. Mně nebylo pořád nic. Večer dostala kontrakce třetí a kolem půlnoci ji odvedli. Zůstala jsem na pokoji sama a padl na mě splín. Do ruky mi vedla hadička s antibiotiky, na sále se rodilo jedno dítě za druhým, kdežto to moje se zapřelo o futra a nechtělo ani o kousek blíž. Bylo mi to líto, tak jsem si pobrečela a noční sestra mi prdla injekci na spaní. Že ráno začneme vyvolávat porod, tak ať mám na to sílu.

Doktorka z ranní směny aplikovala jakýsi gel. Začalo mě pošimrávat v podbřišku, nicméně žádné drama se nekonalo a dopoledne jsem víceméně prospala. Odpoledne, stále otevřená na centimetr jako při příjezdu, jsem dostala provokační tabletu. Měla jsem kontrakce a radost! Do prvního monitoru, protože ten žádné kontrakce nezaznamenal. „Kde vás to bolí?“ „V podbřišku a v kříži.“ „No jó, v podbřišku to je na prd.“ „A jak dlouho budeme čekat?“ „No, mladá paní, dneska vás porodíme. Normálně nebo císařem, to se uvidí, ale každopádně dneska.“

V půl šestý už mi bylo krušno. Přišla sestra, že i když to nepostupuje, jdeme na přípravu a na sál, a že mám zavolat manžela. Přijel, dostal nemocniční obleček a moc mu to slušelo. Na sále do mě naprali oxytocin a konstatovali, že jsem se neotevřela ani o milimetr. Skučela jsem s monitorem na břiše a Milý mi odpočítával čtyřicetivteřinové kontrakce. Někdy v půl desáté mi napíchli epidurál. Doufám, že ten, co ho vymyslel, dostal nějakou cenu a doživotní rentu. V deset už bylo jasný, že kluk půjde císařem.

Nevím, proč jsem si myslela, že tento způsob porodu je brnkačka. Cítit cizí ruce v břiše, vytahování mimina, placenty a rovnání všech těch věcí okolo… Celou dobu jsem měla tendenci jim nadávat. Navíc ti doktoři tak divně funěli a hekali, nemohla jsem se zbavit dojmu, že tam není všechno v pořádku. Dívala jsem se na Milého, který stál za sklem a usmíval se na mě. Vzhledem k tomu výhledu na díru v břiše to jistě vyžadovalo značné úsilí. Pak když mu dali kluka, stáli tam spolu, koukali se na sebe, vypadali kouzelně a mně už bylo to šmodrchání střev celkem jedno.

Když to skončilo, odvezli mě na JIPku, kde jsem byla až do soboty. V pátek odpoledne jsem se s pomocí rehabilitační sestry pokusila zvednout a posadit. Kdybych se nestyděla, celou proceduru bych proskučela s kurvafixem na rtech.

Jáchyma mi přinesli až v pátek v šest večer, asi na pět minut. Sestra mi řekla, že s těmahle prsama kojit asi nebudu, a zase mi ho odnesla. V sobotu mě převezli na Šestinedělí, kluka mi vozili po třech hodinách a od pondělka už jsme spolu bydleli. A na mě padnul ten strach, o kterým jsem zatím jenom slyšela. Strach, aby se mu nic nestalo, aby byl zdravej, aby mu nikdo neublížil. Můj těhotenský cynismus byl v trapu. Jsme z něj všichni po… :)