Myší koutek

Měl to být krásný den. Jen já, vánoční písně, vůně vanilky a plechy plné lákavého cukroví. Hrdě a sebevědomě jsem přistoupila k této předvánoční činnosti, z níž jsou některé ženy malátné, jen na ní pomyslí. „Proč?“ říkala jsem si. Můj oblíbený časopis s recepty rozložený na kuchyňském stole mi sliboval slávu a obdiv u strávníků za pouhou chvilku strávenou v kuchyni a já jsem mu uvěřila…

První těsto se strašně lepilo a vůbec nebylo hladké a vláčné. Důležitě jsem k receptu připsala „více mouky“ a pokračovala v hnětení. Výsledek jsem vložila do ledničky odležet a vrhla se na těsto druhé. To se pro změnu trhalo. Nervózně jsem připsala „více másla“ a výsledek vložila do ledničky odležet. Třetí těsto dopadlo výborně hned napoprvé, vložila jsem ho tedy – víte kam, a vrhla se na krém z bílků. Když jsem vylovila z misky všechny skořápky, vyšlehala jsem tuhý sníh, přidala zbylé ingredience, potřela tím těsto č. 1 (a půl stolu) a šoupla do trouby. Uf, snad to půjde.

Z těsta č. 2 měly být vanilkové rohlíčky. I přes přidané máslo se strašně trhaly a nešly tvarovat. Na plech jsem pokládala různě zahnuté kusy změklého těsta a pak s krůpějemi potu na čele sledovala, jak v troubě znásobují objem, podivně se rozprostírají a z plánovaných podkoviček stávají v podstatě půlkolečka. Ach jo.

Při pečení koleček z těsta č. 3 jsem zjistila, že zdání klame (považovala jsem ho za bezchybné). Jmenovalo se to dortíčky, ale byly z toho sušenky. Navíc křivé a dvojnásobné než jsem předpokládala… Když jsem dvě spojila krémem, mělo toto původně drobné cukroví rozměr obložené housky. Tím jak byly křivé, se navíc trochu lámaly. Achich ouvej, snad to změkne.

Vrcholným zážitkem byla ovšem nepečená roláda. Základní těsto jsem dejmetomu zvládla. Ovšem z toho, co mělo být kokosovým krémem, vznikla kokosová drobenka a nic s tím nešlo dělat. Po stopadesáté jsem četla recept, ale nic objevného tam nebylo. Ve stavu téměř totálního zoufalství jsem tedy příkaz potřete nahradila za posypte a jala se rolovat. Hmota se však lepila na folii tak, že rolovat nešla, a to je, tuším, u rolády podstatný problém. Po stranách vylézala na stůl nebo se po prvním záhybu roztrhla. Ve stavu teď už totálního zoufalství jsem kusy těsta s drobenkou na sebe naskládala, utěsnila folií, vrazila do lednice a šla se zhroutit na gauč. Ještě jednou jsem zhlédla předpisy a uronila slzu nad hezkými fotografiemi, jimž se mé výtvory nepodobaly ani vzdáleně. Jako opravdový idiot jsem si ale připadla v okamžiku, kdy jsem zjistila, že u všech výše popisovaných druhů bylo autory receptů připsáno „VELMI SNADNÉ“.

Závěrem bych ráda zmírnila tragičnost předchozího vyprávění informací, že dva druhy byly nakonec poživatelné a u strávníků nehledících na estetiku měly celkem i úspěch. Zbylé dva zůstaly ležet v ledničce, a jestli nezplesnivěly, leží tam dodnes .