Myší koutek

Stalo se to jednoho chladného zimního odpoledne. Už při usednutí do vozidla se mě zmocnilo nepříjemné tušení. Hodiny byly zastavené na podivném čase a kontrolka imobilizéru neblikala. Otočila jsem klíčkem a nic. Pochopila jsem záhy, že dnes se nikam neodvezu a šla jsem na autobus…

Druhého dne jsem si od sestry vypůjčila její pidiprdítko (Ford Fiesta, obsah motoru 1,1, s láskou mu říká Fifinka), od souseda startovací kabely a vyrazila jsem směrem k chcíplému vozidlu. Připadala jsem si tak důležitá, samostatná a zdatná. Představovala jsem si cestou, jak to všechno propojím, nastartuju, dobiju, odpojím, odjedu a vyvrátím všechny sexistické teze o technické neschopnosti žen.

Otevřela jsem kapotu u Fifiny, zhlédla jsem její obsah a objevila baterku. Vypadala přesně jako v mých představách. Div jsem se štěstím netetelila. Otevřela jsem kapotu svého auta a zhlédla jsem obsah pod ní. Ještě jednou jsem ho zhlédla. Začala jsem na něj zírat. Baterka tam nebyla. Ani nic co by jí bylo podobné. Sebevědomí bylo v čudu. Vylučovací metodou jsem se snažila ji objevit. Poznala jsem motor a všechna plnítka na všelijaké kapaliny. Ještě toho tam ale bylo spousta a nic z toho se nepodobalo autobaterii. Potupně jsem vytáhla telefon a zavolala tátovi. Sdělila jsem mu svůj problém a on mě vyzval k popisu viděného. Spustila jsem za pomoci výrazů typu „ňáký drátky“, „takový černý trubky“ a hlavně „žádný ty dva čudlíky“. Jeho mínění o mé inteligenci prudce kleslo. Po chvíli jsem určila přibližné umístění baterie, ale nehrálo mi to, protože tam nebyly „ty dva čudlíky“. Rodič přemýšlel, kde udělal chybu a rázně mi zakázal užívání termínu „dva čudlíky“. Zoufalá ze své blbosti jsem mu navrhla, že mu to mobilem vyfotím a on to vyhodnotí (ó, skvělé 21. století!). Učinila jsem tak a v zápětí mi volal se slovy: „Ano výborně, našla jsi baterku. Teď z ní sundej ten bílý plastový kryt.“ Byly tam! Dva čudlíky! Hurá.

Za podrobné telefonické instrukce (po mé samostatnosti nebylo ani památky), jsem oba vozy propojila kabely, nastartovala Fifinu, vyčkala jsem a šla zkusit oživit mrtvolu. Auto kvíklo a nic. Počkala jsem a zkusila to znovu. Nic. Po dvaceti minutách jsem se smířila s osudem a přemítala jsem, kolik stojí nová autobaterie. Po pětadvaceti minutách se to povedlo. Chcíplotina ožila a v kabině se rozsvítilo horní světýlko. Důvod vybití byl tedy zřejmý… Uf, tak to má za sebou, říkáte si. To jsem si taky říkala. Pak jsem ale zjistila, že nevím, jakým způsobem se ty kabely odpojují, resp. jaký je při tom postup. Nedostanu ránu? Nechcípne to? Mám nejdřív u Fifiny vypnout motor? Nevybije se to zas? Zavolala jsem svému milému. Můj dotaz ho téměř pohoršil. Vysvětlil mi stručně princip startovacích kabelů a vyzval mě k jejich smělému odpojení. Udělala jsem to a nic zvláštního se přitom opravdu nestalo.

Cestou domů jsem se smířila s faktem, že žádnou sexistickou tezi jsem nevyvrátila a naopak jsem ještě přidala jeden pádný důkaz v její prospěch. Feministky nechť mi odpustí. Snad příště.