Myší koutek

Ahoj!
Psala jsi mi na blog velice zajímavý koment. O tom, že máš knoflíkovou fóbii… Když jsem si ten článek, co mám na webu přečetla poprvé v novinách, dosti mě udivilo, že je vůbec něco takového možné… Prostě taková všední věc, jako je knoflík a někomu se z toho dělá špatně nebo mu to prostě vadí. To je… nevím, nenacházím slov… Prostě zvláštní! Chápu, že to pro tebe musí být těžké, protože v dnešní době má knoflíky kde kdo, ale jak je vidět, dá se s tím žít… Takže se před tebou klaním! Si opravdu dobrá!! 

No mně tvoje fóbie připadá roztomile neškodná. Vlastně ty tiše trpíš a tvému okolí to nedochází (včetně mne, která na to pořád zapomínám a čas od času se zpětně vyděsím, co že jsem to posledně měla na sobě, a jestli ses kvůli mě netrápila). Zajímavé by ovšem bylo, kdybys po světě běhala s nůžkama a každý děsivý knoflík nemilosrdně ufikla 

To bych nikdy neudělala, protože ustřihnout znamená dostat se do bezprostřední blízkosti Mně by pomohlo běhat po světě a na každého „hříšníka“ zařvat: SVLÍKNI TO, NEBO ZMIZNI! (U nejtěžších kalibrů, jako jsou pletené svetry, bych za NEBO umístila TĚ POBLINKÁM!  )

Ahojky, nejdřiv se ti musim omluvit že jsem tvůj článek nepřečetla celí, ale asi vím co tam bude, protože tu fobii mám taky už asi od školky, nikdo mi to nechce uvěřit:-( Jen pár nejbližších přátel a rodina a taky se o tom bojím mluvit protože lidi jsou i hnusný a dělaj si ze mě srandu a naschváli, takže o tom moc nemluvím.Mě to příjde už jako normální věc, ale vysvětlovat to je těžký. A nejvíc mě zarazilo, když sem zjistila že moje spolužačka to má taky, opravdu náhoda, alespoň sem se necítila divná:-)

Martina: Myslím, že to nebude tak neobvyklý problém, jen se o něm moc neví a hlavně – těžko se tomu věří. Kdo to nezná, vůbec nepochopí, co by na takové věci mohlo někomu vadit. Musíme holt bojovat . Navrhuju založit sdružení „Vše na zip“ nebo tak něco .

Ahoj, jsem autor blogu koumpounofobi­e.pise.cz, kde jsem našel i tvůj komentář. Doufal jsem, že aspoň někomu tento blog pomůže, ale nikdy by mě nenapadlo, kolik lidí mi zanechá vzkaz, takže jsem se rozhod, že blog trochu oživim.
Tomu, že koumpounofobii má pouze 1 člověk ze 75.000, nevěřim. To by znamenalo, že v celý ČR je tak sotva 140 lidí s touto fóbií. Ale já všude čtu „já to mám taky, kamarád to má, můj syn to má, atd…“. Těch lidí musí existovat mnohem víc.

To číslo jsem našla někde na webu, taky je tam u toho „prý“ :). Máš ale pravdu, že to bude mnohem rozšířenější problém, jenže se o něm nemluví. Většinou jsi za magora, když to někde povíš. Nemá to objektivní příčinu, ostatním to přijde na hlavu.

Ahoj, zdravím všechny. Tato „úchylka“ musí být rozšířenější než 1:75tis…moje dítě ji také má. Dnes je mu osm a protože už těžko sháním kalhoty na gumu, přešívám místo knoflíků háčky. Odmalinka by si raději nechal otlouct hlavu o zeď (ne že bych to tak dělala, ale nechal by se), než by si vzal třeba jen slipy s ozdobným knoflíčkem. Na svatbu bychom neodešli, kdybych mu připravenou košili na poslední chvíli nevyměnila za triko..Prosit, zabít, přemlouvat, slibovat.. nepomáhá. Ani v roce, ani v osmi (ale dnes už to ani nezkouším…)

mám stejnej problé a nevite nahodou jak to vylecit???

martin: četla jsem, že to někdo zkouší přes hypnózu, ale já jsem k metodám tohoto typu dost skeptická. Takže jedině snad silou vůle… Překonávat ten štítivý pocit, myslím, že s narůstajícím věkem to jde snáz, člověk přecejen v dospělosti překonává kde co – i odpor. Držím palce!

Ahojky lidičky, už tu jeden komentář mám:-) myslím si taky že s postupem věku je to lepší a lepší! Lidem na netu když chci říct co mám za fobii tak rovnou pošlu tenhle odkaz:-) ten mluví za všechno, dokážu už i obejmout mojí maminu co má na sobě košili:-) občas zapomíná že fobii mám a třeba si oblíkne košili tak jí pochválím a ona jestli jí nechci:-) a pak jí to dojde a říká no jo vlastně knoflíky:-D ASPOŇ JSME NĚČÍM ZAJÍMAVÍ!!

Ahoj, no taky se mi lidi smějí a nevěří tomu. myslím že to je fakt iracionální strach, teď už vím že mi knoflík nic neudělá, ale stejně se nechcu dostat do jeho bezprostřední blízkosti. Nejhorší jsou takový ty velký zažloutlý. s tech se mi fakt zvedá žaludek. jediný co mi nevadí je u riflí. Táta to má taky a sestra taky. asi jsem to zdědila, nebo mě k tomu táta nějak vevědomky nasměroval, ale fakt se jich bojím i teď. jako malá jsem se bála že mi knoflík třeba skočí do pusy nebo tak. prostě horor.

Ahojky, náhodou jsem narazila na Tvé stránky a jsem velice ráda, že tato fobie fakt existuje (jako že ji má více lidí), protože já se taky od malička štítím knoflíků, když jsem nastoupila do práce, kde jsme fasovali trička s dvěma knoflíky u krku, málem jsem se pozvracela, když jsem si ho doma zkoušela. Doma a kamarádi se mi smějí, že si vymýšlím, ale jak je vidět, nejsem na tom sama.

Díky za vaše komentáře. Jsem vaší členkou. Už od mala tyhle kulatý nesmysly nenávidím. Hranatý nebo velky mi zas až tak nevadí. Ale ty maličký se dvěma dírkami jsou naprosto příšerný. Nevadí mi riflový nebo co jsou navrchu hladký a dírky mají jakoby zespodu. Uplně nesnásím perletový. To bych taky bliknkala :-/

Touto fobií trpím asi tak 3 roky…Ani nevím, jak se u mě toto objevilo. Často se mě známí ptají, co na tom vidím, vždyť je to obyčejný knoflík…a já jim ani pořádně neumím odpovědět…nedokážu to specifikovat…Řeknu jim jen, že je to prostě hnusný…vždycky kroutí hlavou a smějou se mi, že jsem si to nějak vsugerovala a tak…ale já prostě vím, že bych se toho nemohla ani dotknout,…Jak to tak čtu…tak¨my všichni tady víme, oč se jedná…máme z toho fobii..A jen tak se jí prostě nezbavíme, at se nám směje kdo chce!!

Ahoj všichni anti-knoflíkáři,hlásím se do klubu a přidávám příspěvek.Touto fobií trpím také.Největší odpor mám k vojenským knoflíkům.Jediné knoflíky, které mi nevadí jsou textilní na povlečení a kovový.Naučila jsem se s tím žít a ví to o mě jen moji nejbližší.Nikdy se toho nezbavíme, ale jednu jistotu máme – zipy vyrábět nepřestanou.(SNAD).

Děkuju všem za příspěvky, je vidět, že je nás hodně a mělo by se o nás vědět. Třeba by aspoň v obchodech nestrkali na věšáky knoflíkaté věci mezi normální, aby postižený člověk (konkrétně já) nemusel zhnuseně odskakovat :)

Ahoj všichni, rozhodla jsem se taky sem něco napsat,protože i já tuhle fobii mám. Trpím jí sice odmala,ale dokázala jsem si to přiznat teprve před 2 roky, když se jeden kamrád zmínil,že má známou,která se štítí knoflíků, a přišlo mu to hrozně vtipný. Potom jsem si přečetla článek o Natálii Kocábové a bylo všechno jasný. To mi bylo 24.Do tý doby o mojí „úchylce“ nevěděl nikdo z rodiny ani z kamarádů. Docela se mi ulevilo,když jsem to ze sebe dostala ven.Mně teda nejvíc vadí takový ty žlutý dvoudírkatý knoflíky,jak už je tady někdo popisoval na zástěrách a starých pyžamech, hned za nima jsou ty na košilích a na halenkách. Košile mi vlastně vaděj obecně. Nevadí mi knoflíky bez dírek a ty kovový u riflí. Dřevěný ještě taky snesu.Ale pokud si vybírám oblečení,tak na něm žádný dírkatý knoflík bejt nesmí, případně se musí vyměnit za jiný.Dotknout se oblečení s knoflíkama mi nevadí, ale dotknout se ho v místech, kde jsou knoflíky ve mně vyvolává odpor a někdy mi i naskočí husina. Problém je komunikace s lidma,který maj na sově něco s knoflíkama, v práci se s nima setkávám denně,ale myslim,že se mi to docela daří překonávat, dotýkat se jich naštěstí nemusim:-)

Ahoj. Přiznávám, že mě překvapilo, že je to fóbií. Taky se, jak tu píšete, štítím knoflíků – nevím proč, prostě je nemám ráda. Doma to nikdo neví, jen si prostě nekupuji oblečení s nimi, ale bohužel u nynějšího přítele jsem musela s pravdou ven, miluje košile, polokošile,… A já měla problém ho v tomto oblečení obejmout, tak se prostě ptal co se děje. Přiznat to bylo popravdě divné. Říkala jsem si, že jsem přece nenormální, to nemůže nikomu vadit. Proto děkuji všem, že nejsem sama, a dokázali jste mi, že jsem normální. Díky a posílám pochopení.

Ahoj, všichni odpůrci knoflíků,
jsem studentka střední pedagogiický školy a ve čtvrtém ročníku máme zpracovat ročníkovou práci. chtěla bych ji dělat právě o koumpounofobii a potřebovala bych tudíš vaši pomoc! Chtěla bych udělat s některým z vás rozhovor, pokud by to bylo možné. Napište mi, prosím, na můj email: Petrussska1@seznam.cz

Touhle fóbií trpím bohužel i já :( když jsem byl malý, tak jsem je nemohl vystát, ale nyní mi vadí jen plastový malý a ostatní již jakž takž vystojim ;)

Včera jsem se o této fobii dozvěděl od kámoše kterého znám už několik let docela mě to udivio ale žádal me tak se o tom s ním nebavím a nikde neroztrubuju přijde mi to trochu bizardní ale to člověku vůbec nic neubírá ani na charakteru ani na přitažlivosti jen ti přeju aby tě stím nikdo neštval holky na lyžáku co se to náhodou dozvěděly a hned šly hledat knoflík

Ahoj a vítej v klubu! Mám to taky odmala a je to peklo, mně zase nejvíc vadí perleťáky (fuuuuuj brrrr) a nebo když je jeden ten k… jiný v řadě než ty ostatní, nebo když je světlý k… přišit tmavou nití, to bych tedy zvracela. není s tím lehký život a o mně to ví jen moje děti (dospělé), jinak to celý život tajím. Když mi maminka dávala na hraní krabičku s k…, musela jsem se v nich přahrabovat lžičkou, nepřiznala jsem se proč. 

Ahoj lidi, je mi 20 a odpor k těm věcem mám už od mala. Jakmile to někde vidím snažím se odvrátit pohled a myslet na něco jiného, protože to ve mě vzbuzuje pocit slizkosti a hnusu. I nejkrasnější holka mi přijde odpudívá, pokud to má na sobě. Dělá mi problém se i najíst vedle někoho v košili nebo triku s límečkem. Moje ex přítelkyně naštěstí nosila věci bez toho, ale nevím jak to bude s nasledující partnerkou. Moje okolí to pořád nechápe, ale už jsem si na to zvykl. Jakmile na to přijde nějak řeč, tak každého rozesměju a ve 100% případech následuje otázka, jestli mi vadí ty u kalhot. Strašně se mi ulevilo, když jsem nedávno zjistil, že tato „ujetost“ má jméno a že je víc lidí co tím trpí. Četl jsem, že léčba je možná, ale to budu raději tiše trpět, než abych ten hnus dobrovolně konfrontoval. Snad nejhorší je skutečnost, že se košile a další blbosti i nadále považujou za společensky přijatelný oděv. Takže práce nebo zkoušky na VŠ je očistěc. Každopádně přeju všem co mají stejný problém ať se jim daří v životě a ať mají kolem sebe jen samé zipy:) ahoj

Přesně jak bylo řečeno.. tento problém u mě začal okolo 10 let a ted je mi 17… Na samotné slovo mi vadí, když ho má někdo na sobě je mi z toho zle, někdy se mi chce zvracet… úplně to zničí look člověka.. kámošky to ví takže se snaží být opatrné aby se mě třeba nedotkli ale někdy se tomu vyhnout nedá.. když na sobě musím mít plášť na laborky tak je mi z toho špatně a už celý ráno myslím na to že si to budu muset oblíct… člověk se s tim ale naučí žít a neni to zas tak velký problém.. horší je když si na sebe kluk veme košili a řekne že vás s ní chtěl milu překvapit, že ví že se holkám líbí.. =D pak mi nezbývá nic jinýho než kývnout a nějak to přetrpět

Mám dceru,která není schopná jíst, pokud má někdo vedle ní něco s knoflíkem, což ve školní jídelně bývá často. Takže s tvrzením -Co říci závěrem. Maminky, rozpláče-li se dítě poněkolikáté nad čímkoliv s knoflíky, zahoďte to a už mu to nikdy neukazujte. Není to vada, jen drobná komplikace do života.-nemohu souhlasit. Není to drobná komplikace, ale veliká komplikace, která se musí řešit s odborníkem. Dcera si ze začátku nechtěla nic s knoflíkem obléknout, ale u ostatních jí to nevadilo. Teď nikomu, kdo má knoflík nepodá ruku a není schopná jíst,protože má pocit, že bude zvracet. Nepodívá se ani na obrázek knoflíku. Takže rada maminkám- řešte tento problém hned na začátku, nesnažte se odstranit všechny knoflíky z dohledu a jděte za odborníkem. Tím, že jim nebudete ukazovat knoflíky, pomůžete jen krátkodobě a s časem se bude fobie jen prohlubovat.

Jako malej jsem se štítil pavouků a knoflíků.
O pavoucích jsem si pak přečet článek v časopise, jak jsou užitečný a přerovnal jsem si to v hlavě a pavouky mam rád.
Ale s knoflíkama to neumim.
Nejde o žádnou katastrofu, hodim na sebe tričko a mikinu, džíny na zip (a ten kovovej nevádi), košile ani sako naštěstí nosit nemusim, dá se to přežít.

Nejhorší jsou ty velký knoflíky, co nosej některý lidi přišitý jen tak pro parádu, čim větší a čim víc, tím „líp“. Anebo řada malejch knoflíčků, taktéž bez funkce, brrr.
Nechápu.

Kdysi jsem si myslel, že to takhle mam jenom já, ale pak mi řikal kamarád, že tuhle fobii ma taky, a z televize jsem se dověděl, že i Natálie Kocábová, a teď vidim, že máme celej klub :)

Lepší na to nemyslet (ale voči se před tim zavírat vždycky nedaj, to je jasný ;)

Taky tím trpím, ale ty kovové mi nevadí.