Myší koutek

Všechny díly k nalezení zde

Na pokoji jsem zjistila, že nám ve výbavě chybí šitíčko. Odpajdala jsem tedy k sousednímu pokoji a vysvětlila jim situaci. Rakouský mladík mi ochotně zapůjčil jehlu. Přišel čas operace. Nejdříve jsem svěřila nástroje Milému, což se neosvědčilo. Nechat si dloubat do nohy od někoho, kdo nemá tušení, jak to bolí, jsou dost muka. Milý to po jednom z mých hlasitých výkřiků „Auuuuuuuu, co dělááááš!“ vzdal se slovy, že: „Bych ti strašně rád pomohl, ale bojim se, že mi ukopneš hlavu.“ Bál se právem. 

Začala jsem preparovat bodliny sama. Milý si vzal fotoaparát a začal si tvořit makro fotky mého chodidla. Když mi řekl, ať se tak nevrtím, že to bude rozmazaný, pohrozila jsem mu probodnutím jehlou. „Já trpim a ty to fotíš!“ „Správný fotograf využije každé příležitosti k zachycení zajímavé skutečnosti.“ „Utluču tě stativem!“

Po hodině bezúspěšného šťourání jsem se na to vybodla. Snad vylezou časem samy. (Vylezly. Postupně. A až po návratu. Poslední 3 bodliny, všechny 4mm dlouhé podotýkám, jsem z nohy dostala 15 dní po úraze. Doporučit mohu horkou vodu s octem v poměru 1:1.)

Naštěstí se ježčí srst v noze rozhodla dát mi pokoj, takže jsem zbytek dovolené prožila v pohodě jen s drobnými omezeními v pohybu. A ještě ten den jsme s Milým zašli koupit epesní boty do vody.

Tady vyprávění končí. Snad jen podotknu, že pobyt u opilého Chorvata jsme si prodloužili ještě o dvě noci, protože Rogoznica nám učarovala a nebyl důvod táhnout jinam. Po necelém týdnu slunění, plavání a flákání jsme se v sobotu brzo ráno vydali zpátky do Prahy. Se střídáním za volantem po dvou hodinách jsme to zvládli s přehledem na jeden zátah a v devět večer jsme už nosili mořem provoněná zavazadla do lehce zatuchlého, 2 týdny nevětraného bytu :).

A i když to tak z kraje vůbec nevypadalo, zpětně můžu říct, že to byla jedna z nejhezčích dovolených, kterou jsem absolvovala. Místy unavující, místy bolestivá, ale zase docela akční a docela vtipná. Takže příští rok zase na blind. Ať je co vyprávět :)

- konec -