Myší koutek

Všechny díly k nalezení zde

Asi o dvě hodiny později jsme přijeli do Šibeniku a z něho rovnou zamířili na nedaleký poloostrůvek, který nám doporučil kamarád. Že se tam zastavil čas a je tam klid a určitě snadno najdeme nocleh. Skutečnost byla jiná. Všude byli lidi, všude měli plno, nenašli jsme nic. Měli tam i kemp, ale my jsme dělali, že ho nevidíme, a raději jsme zmizeli pryč. 

Jeli jsme jižně podél pobřeží a u každé cedule APARTMAN jsme zastavili, abychom se dozvěděli, že plno, full nebo besetzt. Setmělo se a my se pomalu začali smiřovat s přespáním v autě někde na odpočívadle. Dojeli jsme do Primoštenu. V budce TURIST INFO – accomodation se svítilo, tak jsem tam vlítla a požádala slečnu o pomoc s ubytováním. Ochotně učinila 5 telefonátů, aby mi následně sdělila, že je všude plno.

Jeli jsme dál. Na jedné křižovatce jsme uviděli postavu s cedulí v ruce. Zastavili jsme a stáhli okýnko. Snědý muž poněkud nedůvěryhodného vzhledu se k nám radostně naklonil a zamořil ve vteřině auto lihovým dechem. Začali jsme vyjednávat. V němčině, což bylo pikantní, protože já jsem německy mluvila naposledy u maturity v roce 2OO3. Dotyčný ovládal také omezený počet frází, takže jsme diskutovali heslovitě. „Apartman, Zwei Personen, eine Nacht, 70 EUR. Mehr Nächte – 50 EUR.“ „Když zůstaneme víc jak jednu noc, bude to za padesát,“ překládala jsem Milému. „Tak to bysme to asi chtěli nejdřív vidět, ne?“ odpověděl Milý. „Wir möchten gucken,“ smolila jsem paskvilně. „Selbstverständlich,“ pochopil nahaněč, „fahren sie nach mir.“ Sedl do auta a vyjel do tmy. My za ním.

V autě jsem projevila obavy o naši bezpečnost. „Zamkneme se zevnitř, a kdyby to vypadalo podezřele, otočíš to a zmizíme.“ Milý přikývl a na navigaci kontroloval, zda tam, kam nás nahaněč vede, je vůbec nějaká silnice. Po chvíli sice už nebyla, ale venku se začali objevovat opálení lidé v šortkách, rodinky s dětmi a auta s různými evropskými SPZkami. „Asi tu nějaké středisko opravdu bude,“ vydechla jsem s úlevou. Zaparkovali jsme v zahradě a náš osobní ubytovací expert nás vedl dovnitř budovy lososové barvy.

Na balkonech viseli ručníky, v oknech se svítilo a byl slyšet typický dovolenkový šrumec. Vešli jsme do pokoje. Byl nevelký, skoro bych řekla prťavý. Palanda s rozkládací dolní postelí, stůl, miniaturní kuchyňský koutek a koupelnička. Otevřel dveře na terasu, která byla větší než pokoj samotný a byl z ní celkem hezký výhled do tmy. Začali jsme diskutovat. Moc se nám to nelíbilo. Ale potřebovali jsme se někde uhnízdit. Jedna noc za 70 EUR v tomhle krcálku nám přišla moc. Tři noci za 50, když ani nevíme, kde jsme, taky vypadaly riskantně. Nakonec jsme ale kývli. Máme auto, můžeme trávit dny kdekoliv jinde.

Nahaněč byl šťastný a ihned nás informoval o dalším postupu. Nanosit bagáž, zaparkovat za domem a jít za šéfem ubikace s pasy a penězi. Když jsme donesli do pokojíku zavazadla, nebylo tam k hnutí. Milý šel přeparkovat a já za tím šéfem, u kterého bylo třeba „die Formaliten machen“. Svalnatý, tmavohnědý Chorvat v červeném tílku měl ze mě radost. Promile v jeho krvi ze mě udělaly v jeho lesklých očích neodolatelnou kočku. Dala jsem mu peníze za tři noci a pasy, a chtěla jsem za to nějaké potvrzení. Místo toho se mi dostalo laškovného poplácání a strohé informace, že papír dostanu zítra. „Tak peníze taky až zítra,“ zkusila jsem vyjednávat. Zcela zbytečně. Byl mi nabídnut krém, kterým si můžu natírat celé tělo, abych byla dlouho opálená. Když to vypadalo, že mi šéf zkusí krém na celé tělo namazat sám, utekla jsem. Vrátila jsem se na pokoj se statusem atraktivní samičky – a bez peněz, bez pasů a bez potvrzení.

„Bezvadný,“ pronesla jsem z terasy při pohledu na pidipokoj, „jsme bez pasů, bydlíme ve špajzu, nevíme, kde jsme ani jak daleko je k moři, a personál tvoří alkoholici se zvýšenou hladinou testosteronu. V životě už nikam na blind nejedu.“

pokračování – část IX.

Comments are closed.