Myší koutek

Všechny díly k nalezení zde

Zaparkovali jsme u Plitvických jezer, zakoupili vstupenku a vyrazili. Vláčkobusem jsme se nechali vyvézt až na nejvyšší bod a zahájili túru.

O tom, že je tam krásně se všeobecně ví. Že je tam ale takhle krásně, to jsem netušila. Lesní pěšinou po dřevěných chodníčcích jsme si to štrádovali, u břehů byly rybky a kachny, voda byla průzračná a až kýčovitě tyrkysová. 

Trochu nepohodlné bylo, že s námi šli další desítky návštěvníků. Chvílemi to bylo dost nebezpečné, zejména v místech, kde po obou stranách cestičky byla voda.Tu někdo fotil, tu se zastavil uprostřed a sháněl zbytek rodiny, každou chvíli třenice nebo zácpa. Nejvíc mě fascinoval mladý pár, který se každých 50 metrů zastavil, on udělal fotku jí, předali si fotoaparát, ona udělala fotku jemu, pak ještě jednu, protože ta první se jí asi nezdála, a pak si výtvor společně prohlédli. Troufám si říct, že tito dva zamilovaní fotografové byli zácpotvorci číslo jedna a chvílemi jsem toužila spatřit je oba v čiré vodě mezi kachnami. Klidně bych je pak i vyfotila, aspoň by měli jednu společnou…

Prošli jsme horní část, přejeli loďkou k velkému vodopádu a tam moje touha po krásách jezerních opadla. Nebylo to však vinou přírodních krás, ale spíše naší organizací. Netušila jsem, že se tam zdržíme tak dlouho, takže jsem nebyla dobře vybavená, zejména co se proviantu týká. Smutně jsem koukala po ostatních, jak vybalují z batohů chleby a vařená vejce :).

Po sedmi hodinách šlapání už jsem toho měla plný chrup. Hladová Mish, kterou navíc bolí nohy a záda, není nejlepší výletnicí… Milý naštěstí vypadal taky uťapkaně, a protože nás ten den čekala ještě cesta dolů k moři, vydali jsme se vláčkobusem zpátky na parkoviště.

Sice štreka, ale krásná, řekli jsme si s úsměvem na rtech v autě a zadali do navigace nový cíl cesty – Šibenik.

pokračování – část VIII.

Comments are closed.