Myší koutek

Všechny díly k nalezení zde

Ráno jsme naposledy posnídali na naší parcele, naposledy se umyli ve kempových sprchách a naposledy použili kempové toalety. Sbalili jsme stan, naložili sekeru i židle, zaplatili 60 EUR, poslali pohledy babičkám a vyrazili směrem k moři.

Protože bylo kolem poledního, rozhodli jsme se zastavit někde na jídlo a utratit zbylé hufy (HUF – zkratka pro maďarský forint). Já jsem si vybrala lečo z polední nabídky a Milému jsem v anglické části jídelníčku lovila nějakou maďarskou specialitu. Samozřejmě jsme šli po guláši. Našla jsem ho v části národní kuchyně: Tripe goulasch with boiled potatoes. „Co je to trajp?“ zeptal se Milý. „To sice nevim,“ přiznala jsem se, „ale co by to tak mohlo bejt? Nějakej druh hovězího. Třeba kližka.“ Důvěřoval mi a objednal si. 

Přátelé, tripe jsou dršťky. Což by nevadilo, ovšem kdyby je měl Milý v oblibě. Takhle byla jeho reakce poněkud rozpačitá: „Vypadá to pěkně, až na ty kusy žaludku, co se v tom válej.“ Se sklopenýma očima jsem pojídala svoje nekontroverzní lečo a dělala jsem, že tam nejsem. Jako překladatelka jsem totálně selhala. Ale učili vás ve škole, jak se řeknou DRŠŤKY? A i když občas čtu o vaření i v angličtině, na tohle jsem nenarazila. Nebo narazila, ale neudržela. Asi proto, že to taky nejím. Milý se s tím ale statečně pral, lepší kousky spolkl, horší odsunul, za chvíli byl talíř skoro prázdný. Rodič by řekl: „Vidíš, že to jde!“ Já vydechla: „Hrdino…“

Nasyceni maďarskými specialitami jsme se konečně vydali na cestu do Chorvatska. Plán byl dojet k Plitvickým jezerům, tam přespat, ráno se jít k jezerům podívat a odpoledne dojet k moři.

Frčeli jsme jedna radost a čím víc jsme se blížili k národnímu parku, tím bylo okolí krásnější. Nádherná krajina, krásné vesničky, nemohla jsem se vynadívat. Kolem šesté jsme dorazili na místo a opět došlo na hledání noclehu. Na druhý pokus jsem vyjednala ubytování a NEBYLO to v kempu! Zároveň to nebylo na nejkrásnějším místě, jaké bych si představovala, ale nakonec to bylo fuk. Paní domácí byla milá, měli jsme pokoj a v něm postel, povlečení a výhled na jabloně. Použili jsme nikým nerušeni koupelnu a kuchyň, a když přijeli ostatní obyvatelé domu, my už jsme leželi v posteli a libovali si nad výdobytkem civilizace, jakým je pěnová matrace – a usnuli jsme na ní jako koťata.

Ráno jsme se rozloučili s paní domácí a vyrazili okouknout tu chorvatskou národní pýchu…

pokračování – část VII.