Myší koutek

Všechny díly k nalezení zde

Ráno jsem se probudila a vyšla na terasu. Vdechla jsem ten teplý slaný mořský vzduch a bylo mi hned veseleji. Rozhodla jsem se jít nakoupit něco na snídani. Protože mi, kromě jiných věcí, chybí orientační smysl, dal mi Milý s sebou do tašky navigaci. Ona sice nepoznala, kde jsme, ale dělá během cesty prostorem takovou modrou čárku, kudy už člověk šel, tudíž tento zároveň vidí, kudy se vrátit. Je to jako házet si drobečky, ale v modernějším kabátě :). 

Vydala jsem se hledat obchod. To je docela těžký úkol na úplně neznámém místě. Tak jsem chvilku bloumala a vyčkávala na prvního člověka s igelitkou. Dočkala jsem se záhy a vykročila směrem, odkud přišel. Na první křižovatce jsem se zastavila a čekala na dalšího s igelitkou. Byla to úspěšná taktika. Sunula jsem se kupředu téměř plynule. Poslední můj orientační bod byl jakýsi děda s bagetou a novinami. Vkročila jsem do úzké uličky, ze které on vylezl, ušla jsem pár metrů a zahlédla moře. Došla jsem na nábřeží, které vypadalo jak z katalogu cestovky. V dálce jsem viděla hemžící se lidi a správně jsem usoudila, že tam bude cosi ke koupi. Byla tam pekárna, tržnice s ovocem a zeleninou, cukrárna, supermarket a zpívající prošedivělý mořský vlk. Byla jsem štěstím bez sebe. Nakoupila jsem a letěla zpátky za Milým, abych mu pověděla, že jsem nakoupila spousty voňavých čerstvých potravin a že jsme na strašně krásnym místě, který se asi jmenuje Rogoznica, protože v supermarketu měli pohledy Greetings from Rogoznica. Pochválil mě, že jsem děsně chytrá, šikovná a tak, a šli jsme to všechno na terasu sníst.

Po snídani jsem zavelela, že se půjdeme projít. Prošli jsme nábřeží a pak jsme se vydali úzkou cestičkou do míst, kde Milý tušil otevřené moře. Zatím jsme totiž narazili jen na malý plácek na ležení hned vedle přístaviště jachet, což nebylo úplně ono. Minuli jsme krásnou lagunu a došli až k malé plážičce podél skal, s bílými kameny a krásným výhledem na širé moře. Všechna místa byla zabraná, tak jsme si sedli stranou na kámen a kochali se. Protože jsem věděla, že Milý něco takového najde, vzala jsem si plavky, abych mohla hned smočit myší tělo ve slané vodě.

Šla jsem opatrně po kamenech do vody. Hned při druhém kroku jsem šlápla na kámen ostrý a spadla. Naštěstí jen na ruce. Měla jsem na nich sice obtisknutou efektní strukturu toho šutru, ale žádná krev netekla, tak jsem začala vesele ráchat. „Nelez tam!“ zakřičela česky matka na dcerku, která šlapala po velkých kamenech kousek od břehu. „Spadneš tam, pobodaj tě a tejden budeš brečet!“ Pobodaj tě, zůstalo mi v hlavě. Pobodaj tě? Pobodaj tě! Ježci! Doprdele. Vyndala jsem si nohu z vody. Zlé tušení se potvrdilo. Nebyl to ostrý kámen, na co jsem šlápla, byl to mořský ježek. V palci 7 bodlin, v chodidle asi 15. Vyndala jsem ty největší a hledala místo, kudy vylézt. Naštěstí nad tímtéž přemýšleli i nějací chlapci z Polska, přičemž jeden už byl zkušený a věděl, kde je bezpečno. Tak jsem šla za nimi a bez další úhony se dostala ven.

Nechávala jsem za sebou krvavou stopu, tak jsem si radši sedla a gestikulací přivolala Milého. Vyndala jsem z nohy další bodliny, takže jich tam zůstalo už asi jen osm. Začalo to ale docela slušně bolet. Oblíkla jsem se, nohu zabalila do papírového kapesníku a jala se odpajdat zpátky na pokoj…

pokračování – část X.

Comments are closed.