Myší koutek

I. část k nalezení zde

Česko → Slovensko → Uhersko

Cesta příjemně ubíhala a kromě menšího bloudění v Brně a později v Bratislavě jsme nenarazili na žádný zádrhel. V bratislavském nákupním centru jsme pořídili českou příručku o krásách Balatonu a pokračovali směrem k nim. 

Kolem osmé hodiny jsme spatřili první záblesk zelenomodrého jezera. Přišel čas poohlédnout se po nějakém ubytování. A nastal kámen úrazu. Až v tomto okamžiku jsem si uvědomila, že jsme oba takoví trochu plašší. Nikde nebylo vidět živáčka, nikde to nevypadalo, že by chtěli nájemníky. Mně osobně najednou představa, že vlezu v půl deváté večer někomu do domu a budu se ho ptát, jestli má opravdu zimmer frei, přišla velmi nepříjemná. Kolega spolucestující na tom byl podobně. A tak jsme jeli dál a rozhlíželi se, jestli nespatříme domek s cedulí Hezké ubytování pro M a M :).

Zastavili jsme zkusmo u jednoho kempu, zjistili ceny a rozhodli se, že si ho necháme v záloze, kdybychom na nic nenarazili. Jeli jsme dál. Setmělo se. Situace v autě byla poněkud napjatá. Dohodli jsme se, že přespíme v prvním kempu, na který narazíme, protože už toho máme pro dnešek plné zuby. Po dvaceti minutách ničeho se objevila značka s obrázkem stanu. Zastavili jsme. Vyčerpaná a ulepená jsem vkročila do recepce. „Prosím vás, máte místo pro dva lidi, auto a stan na jednu noc?“ zoufale jsem položila dotaz. „Máme.“ Jupííí.

Tmavým kempem jsme podle mapky dojeli k místu pro stany. Vylezli jsme z auta a vlastní krví nakrmili 374 hladových komárů. Ruka Milého pohotově zahrabošila v kufru a vytáhla repelent. Dalších 491 komárů ostrouhalo. Během chvilky stál stan a v duši se rozhostil klid, protože jsme měli kde spát. Vydala jsem se k umývárce (dlouho jsem toto slovo nepoužila), ze které se linul ženský chichot. Vkročila jsem dovnitř a spatřila nahou ženskou a nahého chlápka, jak si vesele čistí zuby. Opustila jsem spěšně prostor sprch a odešla k toaletám, kde jsem vyčkala, až ty dvě hrdličky dokončí pre/postkoitální hygienu. Čistá a voňavá jsem pak zaplula do stanu a v polospánku jsem oznámila Milému, že první, co jsem viděla v Maďarsku opravdu zblízka, byl chlupatej pánskej zadek…

Ráno mě vzbudil zvuk zipu. Milý otevřel stan a rozespalým okem pohlédl ven. „Myslim, že to nebyl poslední zadek, kterej si viděla.“ „Co, proč?“ „Jsme v nudistickym kempu.“

Vykoukla jsem ven a spatřila nahatou rodinku na dece. Otec ležel na zádech s pokrčenými koleny, na nich měl noviny, a to, co měl pod nimi, právě v okamžiku, kdy jsem vystrčila hlavu ze stanu, úlevně, jak to říct, podkasal. Kdybych něčeho takového byla svědkem v patnácti, zůstala jsem pannou.

Když jsem pak šla na záchod, poprvé v životě jsem se styděla za to, že jsem oblečená. A to jsem si vzala na sebe dvoudílné plavky (jako kompromis). Za normálních okolností je to oděv vyvolávající traumata zcela opačná…

Můj Milý zatím na svém vydobytém malém vařiči ohříval vodu na kafíčko, za což jsem mu musela dát pusu – děkovnou a omluvnou. Schováni za autem jsme pak tajíce svou nenahotu posnídali v soudržné atmosféře společenských vyděděnců. Nedlouho na to jsem pak při projíždění branou spatřila čtyřmetrový nápis BERENY NATURISTA KEMPING. Pozdě…

pokračování – III. část