Myší koutek

V den Jáchymova desetiměsíčního výročí jsme vyrazili na naši první rodinnou dovolenou. Neboť nejsme žádní dobrodruzi, za 40 minut jsme byli v cíli. Na Sázavě na chatě patřící babičce z Milého strany.

Bylo krásně. První dva dny. Zbylé dva týdny bylo hnusně s občasným zlepšením, což znamená, že nepršelo, ale stejně bylo mokro, takže se ten náš turbolezec ani nedal vypustit na volno. Zůstat tam dýl, mám z toho věčnýho nošení zánět šlach.

V určitém směru to bylo pro mě náročnější než obvykle. Víc hlídání, náročnější zabavování, víc opečovávání. Každé ráno po snídani, když nelilo, jsem vyrážela s Jáchymem na procházku podél řeky, aby se M. mohl dospat a J. se v kočáře unavil. Ten vzduch nasycený vůní trávy, vody a vlhké hlíny mi pokaždé zvedl náladu a přestala jsem myslet na to, proč to nikdy nejsem já, kdo se válí v pelechu, zatímco je hlučné dítě tlačeno v kočáře do daleka.

Přes všechny nespravedlnosti a někdy až jiskřící třecí plochy mužského a ženského světa to bylo fajn. Byli jsme sami tři, mimo ten každodenní pražský kolotoč, měli jsme na sebe čas a většinou i náladu. Jáchym jako vůdce smečky, což dítě je, ať si matka nebo otec myslí cokoliv jiného, byl spokojený, aktivní a až nepatřičně zvídavý (tím myslím neustálé ohledávání odpadkového koše, kamen, závěsů, smetáků, lopatek, hrnců, knih, zásuvek a drátů).

Překvapil mě hbitým výlezem do schodů po čtyřech. Zanechala jsem ho v krajní místnosti v domnění, že neuteče, a odešla vařit čaj. Po chvilce slyším plesk, plesk, plesk, plesk, uf, uf, uf, uf a než jsem se nadála, měla jsem průzkumníka u kotníka.

Kolem nábytku už chodí dlouho, teď k tomu přidal nesmělé pokusy o samostatné stání bez držení. V praxi to vypadá asi tak, že zůstane tak trochu opřený bříškem o stolek nebo gauč, pro jistotu, a na vteřinu zvedne ruce…

Nemám srovnání, ale řekla bych, že je manuálně šikovný. (Což tedy nemá po mně, kdybyste mě viděli vyšívat, umlátili byste se smíchy.) Od malička ho fascinují drobečky, nitky, provázky, všechno bere fascinovaně do prstů a zkoumá. Dloube do kobercových vláken. Trhá trávu po stéblech. Přebírá oblázky. Dala jsem mu do ruky velké jablko, v domnění, že si bude kutálet nebo tak něco, a on ho chytil dvěma prsty za tenkou šťopku, zvedl nad hlavu a prohlížel si ho. Drží můj vyškubnutý vlas a bádá. Rozdrobí si piškot a mne v rukou ten prášek. Šikula je to.

Rád se nechává nahánět. Udělá čtyři rychlé kroky na čtyřech, sedne si a otočí se za mnou. Když vyřknu netrpělivě očekávané: Kam lezeš, ty opičáku mrňavej, že já tě chytim?, začne se smát a fofruje kupředu. A po metru se zase zastaví a zase si sedne a já zase… Veselo.

Co mě naopak skutečně vytáčí je jeho nevědomá krutost. Na kraji čela mám trčící chuchvalec krátkých, nesměle dorůstajících vlasů, původní dlouhé mi synek vyrval. Doslova. Vybírá si ta místa, kde to nejvíc bolí. Taky strašně štípe, zejména do dekoltu a při kojení do prsou. Když se k tomu přidá poporostlý ostřejší nehet, vztekla bych se. No, a taky kouše. Zuby má sice pořád jen dva, ale dásně jako kleště. Au.

Snědl taky svůj první plátek šunky (což neměl, jak jsem později zjistila v příručkách pro dokonalé matky, protože uzeniny fuj fuj fuj) a první plátek sýra (což vlastně taky neměl, jak jsem později zjistila v příručkách pro dokonalé matky, protože sůl fuj fuj fuj. Radši prý lučinu. Tam je sice taky sůl, ale asi není tak fuj. Člověk aby se z těch všech rad zbláznil.)

Událost v životě matky! Přečetla jsem celou knihu! 470 stran. To se už dlouho nepovedlo… Přes den nemám čas, v posteli před spaním si číst nemůžu, protože vedle mě je postýlka a světlo Jáchyma budí, po večerech pracuju nebo tupě zírám na blikající monitor případně televizi. Literatura je upozaděna, tak jsem vyvezla na dovolenou Poslední kabriolet. Projížďka sice odsejpala, ale příště asi raději zakroužím po starém kontinentě.

Zpět k potomkovi, fofrem, už je to dlouhý až hanba. Vydrží v ohrádce asi 15 minut. Byl poprvé na hřišti, líbily se mu prolejzačky a chutnal mu písek. V noci spí pořád blbě. Miluje pračku. Říká tatatatáta, tedetededa, prská, vrčí, vřeští, chrochtá. Tulí se. Spí na bříšku skoro v kleku, sedinkou vzhůru. Miluje svojí plyšovou spací ovečku. Hezky se směje, a to i na úplně cizí lidi. Je to můj kluk, moje láska a moje radost a nemůžu uvěřit, že mu za 6 týdnů bude rok.

U narozeninového příspěvku na viděnou!