Myší koutek

První část chystaných příspěvků z dovolené v Bulharsku pojednává o jejím konci. Nevyžaduje totiž zpracování fotografií…

Dovolená skončila. Poslední foto, nebezpečný přeběh s kufrem přes hlavní silnici, čekání na smluveném místě, vyhlížení autobusu s delegátkou, odjezd na letiště. Na sedadle za námi matka s plačícím chlapcem, asi jedenáctiletým. „Chtěl bych tu ještě zůstat,“ popotahuje chlapec. „No jo no, musíme se rozloučit, bůhví jestli se sem ještě někdy podíváme,“ povídá asi s dobrým úmyslem matka a hoch začne plakat. „V moři ses koupal, v bazénu, viď, na klouzačkách to bylo príma a hrady sis stavěl z písku taky, a zmrzlinu jakou měli dobrou, jojo hezká dovolená to byla, člověku se pryč nechce, viď?“ Chlapec vyloudí srdceryvný vzlyk a v pravidelných intervalech je vydává až na letiště v Burgasu. Ještě neví, že bude rád, až bude doma…

Na letišti je naše skupina jako první ze všech skupin, co mají letět ten den do Prahy. Zaujmeme místo u příslušného odbavovacího pásu a čekáme na nějakého zaměstnance letiště. Opálení, usměvaví a odpočatí lidé postávají u kufrů a vesele štěbetají. Přichází sympatická slečna. První cestující přistoupí a předloží pas.

„EE,“ povídá odbavující a pas vrací .
„Cože?!?“ diví se cestující. „Pojďte sem!“ volá na delegátku. Ta chvíli mává papírem a pak se vrací.
„Nemajú vás v tom zozname do letadla,“ oznámí delegátka.
„Cože?!?“
„Já neviem, ako je to možné, vyriešíme to,“ klidně odpoví a vyzve dalšího k odbavení.
„EE,“ povídá odbavující a pas vrací.
Ve frontě to šumí. Jdeme my.
„EE,“ povídá odbavující a pasy vrací.

Počet odmítnutých z přepravy postupně převyšuje počet zbytečně doufajících, až nakonec celá naše dvaadvacetičlenná skupina, původně první ze všech skupin, nakonec stojí opodál a hledí smutně na hladce odbavované skupiny ostatních cestovních kanceláří. V hloučku se zvedá napětí. Někteří jedinci pod vlivem nastalé situace nevídaně ožili, neboť vycítili ideální příležitost veřejně si postěžovat na všechny a všechno. Tito a ostatní, kteří měli také na něco názor, zahájili okamžitě schůzi.

• Tak vy taky nejste v seznamu? To je, co?
• Strašná organizace, vopravdu že jo! Už v Praze na letišti mi to bylo celý podezřelý!
• Co budeme dělat?
• Řeší to někdo? Co delegátka? Dělá ta krasavice něco? Ta bude asi chytrá, barbína.
• No jo. Slovenská cestovka, to se dalo čekat. Slováci v kombinaci s Bulharama, to je žrádlo.
• Jdi se prosim tě zeptat, jestli někdo něco dělá.
• Tak prej tisknou nový seznamy.
• To jsem zvědavá teda. Táto, tisknou prej nový seznamy.
• No ale mně teď řekli, že letadlo je vobsazený a my nikam nepoletíme!
• Jak nepoletíme? Co to jako znamená? Slyšeli ste to? Nikam nepoletíme!
• Prostě to letadlo je podle seznamu vobsazený, těch 22 letenek prodali dvakrát.
• Jak dvakrát? To si dělaj legraci, ne? Příště letíme s někym renomovanym. A letenku chci do ruky!
• Ale určitě ne do Bulharska, co?
• Haha, no to určitě ne, pche.
• Já chci domů.
• A to si brečel, že tu chceš zůstat.
• Nám se todleto stalo loni ve Španělsku, viď táto, a čekali sme na letišti 16 hodin!
• Ježišmarja. Mámo, tamhleta pani čekala loni kvůli tomu samýmu 16 hodin na letišti, ani hotel jim nedali.
• No to nám teda daj hotel, já tady teda nebudu čekat. Vždyť tu nemaj ani lavičky!
• Já nechci hotel! V Bulharsku ani o minutu dýl!
• Přesně moje řeč! Děkujeme, odjedeme, haha.
• 11 let jezdíme autem do Chorvatska, letos prej ať letíme, že to budeme mít pohodlný! CHA!
• Za hodinu letí letadlo do Brna! Třeba se tam vejdeme!
• No to je výborný! Z Bulharska do Brna! Jedno lepší než druhý!
• Proboha dělá někdo něco? Už tu stojíme přes hodinu! Kam zmizela ta Barbie?
• Hned doma píšu stížnost: Nezajištění návratu z rekreace v slibovaném termínu. Vrácení peněz.
• Na to se vám vykašlou. Už to vidim: Jste doma? Jste. Tak jakýpak vracení peněz.
• Tak to půjde přes právníka! Tohle si prostě nemůžou dovolit!
• To už by pak stálo za to poslat to hromadně.
• To víte že jo, ať to má váhu. To už jen tak pod stůl nezametou!
• Snad se připojí všichni.
• To víte že jo. Kdo by si taky chtěl nechat tohleto jen tak líbit! Všichni to podepíšeme!
• Teď jsem volal do cestovky. Prej se to stalo minulej tejden, je to chyba Bulharů a nakonec všichni odletíme.
• Hurá!
• Táto, jsi hrdina!
• No jen aby nekecali. Dokud nebudu sedět v letadle…

Půl hodiny před odletem nás přecejen odbavili a diskusní kroužek byl rozpuštěn. Stížnost na 90 minut čekání už nikoho nelákala. Adresy zůstaly nevyměněny. Bojovná nálada opadla. Společný nepřítel se zažehnal sám. Troufám si říct, že některým to bylo i líto. Tolik příprav a bitva se nekoná. Tak snad jim bude dopřáno příště… A doufám, že já u toho nebudu 

Vaše Mish

Další článek bude Bulharsko: Přejíme se.