Časový interval od svatby k očividnému vyklenutí břicha pochopitelně
může svádět k domněnce o předmanželském hříchu… Inu snad nás
sousedé nepřestanou zdravit :).
Ráda bych sdělila nějaké své dojmy z vdavek, ale ještě to nejde.
Máme dnes teprve týdenní výročí svatby, i když Milý
ráno poznamenal, že nic takového neexistuje. Já si na to v zásadě taky
nepotrpím, ale po osmi letech vztahu mi přišlo
osvěžující zmínit jubileum, ve kterém
nefiguruje rok.
Co mohu sdělit, je to, že naše dítě je naprosto svéhlavá
bytost ignorující veškeré požadavky lékařského personálu na
předepsaná vyšetření. Něco tak běžného jako je ultrazvuk ve
20. týdnu, jsme absolvovali ve dvou dnech a čtyřikrát.
První čtvrtek, byl to ten před svatbou, šel s námi i nastávající
otec. Co jsme viděli krásně a zřetelně byl zadek. Hlava
byla zapasovaná tak úplně nejníž, že níž už by to nešlo. Mozek ani
obličej se neukázal. Vyhnali mě tedy ven, ať se proběhnu po schodech,
zahopsám si a zakřepčím, a pak se vrátím zpátky. To jsem udělala,
vrátili jsme se zpátky a viděli jsme to samé nic jako
předtím. Ani o píď se nehlo.
Následující čtvrtek, tedy včera, už to bylo o něco lepší. Když
jsem se natočila na bok a doktorka mi zaryla sondu deset čísel do břicha,
našli jsme mozek. Ksichtík byl ovšem tentokrát plaše
přikrčen mezi rameny, takže jsme neviděli ani pusu ani nos. Po patnácti
minutách mě opět vyhnali. Dala jsem si motolské schodiště nahoru dolu
dvakrát a ulehla před pověřeného náhradního lékaře. Ten našel nos
i pysk, pronesl něco vtipného o předkusu a slavnostně
uzavřel proceduru.
Za deset týdnů nás tam mají zase, předpokládám, že už se
začali těšit :).